Legacy of Kain: Defiance Remastered

Recenzovaná verze: PlayStation 5

Příběh hry Legacy of Kain: Definace navazuje na série Blood Omen a Legacy of Kain. Než vyšla, postavy Kaina a Raziela se nikdy nestřetly, ale v Defiance konečně došlo k velkému osudovému setkání. Kain se ve hře snaží najít zmizelého Moebia, který mu může ukázat podstatu Devátého strážce. Raziel se zatím pokouší opustit spektrální svět, kde je lapen strašlivým monstrem, a následně se snaží pochopit, co musí udělat, aby bylo naplněno proroctví a zda jej musí vůbec naplnit.

Na svou dobu má Legacy of Kain: Defiance poměrně zajímavý a hluboký příběh. Nejde o pouhý souboj dvou upírů, kteří prahnou po moci. Ba naopak, hra má vcelku filozofický přesah a pracuje tu i s různými časovými rovinami. Zvraty mohou hráče překvapit, zvláště ty, kteří neměli se sérií zatím tu čest. Co hře navíc dodává kouzlo, to jsou staré anglické výrazy a mluva, což není ve hrách úplně běžné a dobře to dokresluje atmosféru. S tím souvisí i výborný dabing. Navzdory svému stáří jsou tu hlasy dabérů skutečně vynikající, silné až mnohdy mohutné. Byť jsou zvukově stále poplatné době vzniku, pořád dokážou zaujmout. Co zaujme ještě více je zpracování hry. Na první pohled je znát, že nová grafická podoba je mnohem výraznější, vše je ostré a jednotlivé modely postav detailní.

Co se mi během hraní u remasteru Legacy of Kain: Defiance opravdu líbilo, je zachování i původní verze. Stiskem R3 si můžete jako u Tomb Raider I-III Remastered a Tomb Raider IV-VI Remastered kdykoliv přepnout mezi novou a původní verzí hry. Díky tomu je hned znát výrazná změna v nasvícení, postavy jsou opravdu výrazně detailnější, zmizelo ono rozmazání, které definovalo většinu her tehdejší éry na konzoli PlayStation 2, a vše je nyní krásně ostré. Problém je však v tom, že o to víc vynikne fakt, že je titul už hodně, ale opravdu hodně zastaralý, a spíše než remaster by si zasloužil pořádný remake.

Obrovským posunem kupředu je ale možnost si natočit kameru dle libosti a otáčet se v místnostech i exteriérech o 360 stupňů. Původní hra měla předem definované úhly kamery, které nebylo možné měnit, jen mírně s ním šlo uhnout za pomoci analogu. Tady se vám nic takového nestane a navíc je dobře, že autoři přidali stisknutím L2 jakousi navigaci, protože v roce 2003 vám nikdo neřekl, kam se máte vydat. Ti největší fanoušci si pro autentický pocit mohou zapnout i původní kameru. Ta má něco do sebe, ale já raději zvolil moderní.  

V základu je Legacy of Kain: Defiance velice jednoduchá adventura, ve které vás čeká mnoho soubojů, skákání, lezení, potápění se, vysávání krve či duší a sběr předmětů. Samotná hratelnost se nijak nezměnila a kromě pozměněného interface se tu tak potkáte s tím samým, co vyšlo před 23 lety. Většinu času se tak touláte dostupnými lokacemi, hledáte cestu dále a likvidujete nepřátele. Bohužel souboje jsou na dnešní dobu dosti nudnou složkou hry. Většinu nepřátel vyřídíte s druhým prstem v nose a vyjma neustálého mačkání jednoho tlačítka je můžete ve správný okamžik probodnout, vysát nebo s nimi můžete mrštit stranou, případně je někam shodit. Postupem času si pro oba hrdiny odemknete různé typy Soul Reaveru. Zatímco Kain má fyzickou verzi, Raziel se musí spokojit s tou astrální.

Kain se může na specifických místech rozhodnout pro dlouhý skok, dokáže projít mřížemi, vysát nevinné poddané, změnit se na hejno netopýrů a neumí plavat. Raziel se naopak rád ponoří nejen do vody, ale i do vod astrálních. Pohlcuje také duše nepřátel a může se krátce proletět na svých zakrnělých křídlech. Jak už bylo zmíněno, souboje tu nejsou žádnou výzvou a ke konci hry jich značně přibývá, za což budete hru nenávidět. Souboje s bossy jsou naprosto jalové. Povětšinou do nich bušíte hlava nehlava a v mezičase uhýbáte a bráníte se. Totéž ale platí i o lokacích, protože se budete motat stále po těch samých. Abych to upřesnil, lokace se ve hře mění, ale jejich chodby a uspořádání, jako kdyby vypadla z oka těm předešlým.

Autoři remasteru ještě lákají na jednu drobnou novinku, a to je možnost projít si speciální ztracené levely. Podmínkou k jejich odemčení je nalezení kodexů různě v úrovních. Jenže tyto ztracené levely jsou jen základními rendery prostředí a navíc naprosto prázdné bez další interakce. Fanoušci se asi do nich rádi podívají, aby viděli, co mohli mít v základní hře, ale je obrovská škoda, že se je vývojáři do remasteru rozhodli nedodělat, aby nabídli i nový obsah. Za vyšší cenu pak autoři lákají na Deluxe edici, v rámci níž je k dispozici také demoverze zrušené hry The Dark Prophecy. Původně mělo jít o sequel právě recenzované Defiance. Nicméně ono demo má přibližně 2 minuty a je otázkou, zda má smysl si za něj vůbec připlácet. Remasterované upíří hrátky vám zaberou na první dohrání okolo 8 hodin a něco málo spolknou vaše snahy splnit veškeré výzvy, které hra nabízí.

Legacy of Kain: Defiance Remastered je přesně tím typem remasteru, který potěší zejména skalní fanoušky série, ale nedokážu si představit, že by dokázal oslovit úplně nové hráče. Remaster totiž krásně ukazuje, že někdy bohužel nestačí pouze hru převléknout do hezčího kabátku. Hratelnost už je na dnešní poměry velice zastaralá až archaická a navzdory nepříliš velké délce se během hraní dostavuje stereotyp. Hru však drží nad vodou solidní příběh, který dokáže oslovit i dnes. Remaster Legacy of Kain: Defiance můžeme zařadit do typické škatulky “je fajn, že vznikl, ale kdyby nebyl, asi by se zase tolik nestalo”.