Možná jsou mezi vámi hráči, kteří si vzpomenou na originálního Painkillera, kterého vytvořilo v roce 2004 studio People Can Fly. Protože si získala hra obrovskou popularitu, vydavatel později vydal několik rozšíření a nových dílů na PC, měli jsme tu i verzi pro Xbox, ale nic se kvalitou originálu nemohlo rovnat. Jakýsi pokus o oživení slavného originálu tu nyná máme díky vývojářům ze studia The Farm 51 v podobě titulu Painkiller: Hell and Damnation. Ten vyšel v minulém roce na PC, nyní se dostává i na konzole, takže se na něj můžeme podívat.

Říci, že Painkiller: Hell and Damnation je jen prostým HD remakem originálu, nebylo by to moc přesné. On to ani tak remake není, protože vývojáři vybrali ty nejlepší úrovně z původní hry a datadisku Battle Out of Hell, no a ty naservírovali zde. Hlavním hrdinou je opět Daniel Garner, který nebyl za života žádným svatouškem, ale našel si pohlednou a milou dívku Catherine. Bohužel oba dva postihla strašlivá autonehoda, a protože Daniel dělal za života to, co dělal, je uvězněn mezi nebem a peklem, takže za svoji láskou nemůže, a to by ji tak moc rád znovu viděl. Hned na začátku je ale vyhledán s nabídkou, kterou když splní – musí zabít 7 legií duší, bude mu umožněno se s Catherine znovu setkat. No a jak asi tušíte, Danielovi nic jiného nezbývá, takže se dá do obrovského masakru. Příběh je tedy k žánru jednoduchý, bez větších zvratů, ale to asi bude vadit nejméně. Celá hra se rozprostírá ve čtyřech kapitolách, které ale k naší smůle nejsou moc dlouhé. Na první pokus mi projít všechny levely trvalo nějaké čtyři hodiny, což sice na dnešní poměry není nic hrozného, ale na originál, který byl o dost delší, to samozřejmě nemá. Největším zklamáním asi je, že levely na sebe moc nenavazují, takže nejprve si projdete hřbitov, který zde samozřejmě nemůže chybět, ale poté budete skákat do katedrál, bažin i zábavných parků. Na návaznost se tu nehraje, příběh drží pohromadě jen filmečky, které sem tam naskočí. Je ale třeba říci, že většina levelů je dobře navržena, mají povedený design, nezapomenutelný je třeba zmíněný zábavný park v poslední čtvrté kapitole, ale to spíše můžeme k dobru přičíst vývojářům z People Can Fly, kteří levely vytvořili. V této předělávce jsou na chlup stejné, jen mají sem tam hezčí texturu. Možná je škoda, že vývojáři z The Farm 51 nevytvořili něco svého, případně nedali daleko více levelů z původní hry. Klidně si ještě mohli hrát s hrou déle a přinést více obsahu. Máme tu sice čtyři hodiny solidně navržených levelů, ale když si vezmeme, že obsahu mohlo být daleko více, rozhodně to zamrzí. Painkiller: Hell and Damnation je řežba od začátku do konce, během níž zlikvidujete stovky, možná tisíce nejrůznějších řadových protivníků, nejrůznějších druhů. Jsou tu klasičtí kostlivci, rytíři, vojáci a další neřádi. Na rozmanitost druhů nepřátel, kteří rovněž vynikají po stránce svého designu, si stěžovat nebudete. Protože tu máme před sebou jen akci, během níž se na vás nepřátelé vrhají po velkých skupinkách, nemůžete očekávat propracovanou umělou inteligenci. Nepřátelé se nekryjí, jen mají dáno to, aby vás co nejdříve eliminovali. Nic jiného neřeší, při takovém množství jsou ztráty ve vlastních řadách přijatelná položka. Třešničkou na dortu jsou poté větší neřádové v podobě bossů, do kterých vždy vyprázdníte zbytky nábojů ze svých zbraní. A že tu je zbraní docela dost, navíc se od ostatních her kolikrát liší svoji originalitou. Samozřejmě, brokovnice nesmí u takovéto hry chybět, ale poté je tu speciální vystřelovač kůlů, minigun, raketomet, případně plamenomet a další zajímavé věcičky. I díky zpracováním jednotlivých zbraní a zběsilé akci se nestane, že byste se začali nudit, střílení si budete užívat od samotného začátku, až do konce, jen tedy ten přijde dříve, než byste čekali. Ačkoliv je na obalu hry Painkiller: Hell and Damnation napsáno, že je v profesionální české verzi, lokalizován je u PS3 verze jen manuál. Hra je v anglickém originále, což je rozhodně zklamání. Xbox 360 verze titulky obsahuje, stačí mít nastaveno v konzoli lokalitu ČR. Vývojáři připravili i novinku v podobě kooperativního režimu, v němž si můžete hru projít ve dvou skrze Playstation Network nebo Xbox LIVE, případně na jedné konzoli ve split-screenu, přičemž v něm máte jen o něco více nepřátel a méně života, jinak se moc od singleplayerového zážitku neliší. Je ale dobře, že tu kooperativní režim je, protože takovéto hry jsou vždy na vyblbnutí lepší ve dvou. Nebo snad ne? Multiplayerový režim hry Painkiller: Hell and Damnation poté podtrhává to, že je určena především velkým fanouškům originálu, který se nyní dostává i na současné konzole. Moderním akčním hrám se Painkiller ani trochu nemůže rovnat, protože jde jen o řežbu ze staré školy, která obsahuje klasické režimy jako Deathmatch, Team Deathmatch a Capture the Flag. Mapy jsou celkem otevřené, ale akce naprosto standardní bez přidané hodnoty, která vás bude bavit maximálně pár desítek minut, poté se vrátíte k něčemu modernějšímu, jako třeba Call of Duty nebo Battlefield. Multiplayerovou složku nezachrání ani nový režim Survival, v němž vyhrává ten, kdo pozabíjí nejrychleji určitý počet monster. Painkiller i jako nedávno vydaná nová edice Doomu 3 ukazuje, jak moc se za ty roky akční hry změnily. Největším problémem multiplayeru je, že ho v současnosti hraje příliš málo hráčů, prakticky po několika dnech hledání jsem se připojil jen do čtyř her, což je určitě zklamání. Už tento zájem jasně poukazuje, že multiplayer rozhodně nebude něco, co se bude v následujících týdnech hrát. Ačkoliv jsem původního Painkillera na PC hrál, dnes už si na něj vzpomenu jen letmo, takže do většího srovnání vizuální kvality se pouštět nebudu. Raději se budu věnovat nové verzi, která na Unreal 3 enginu nevypadá vůbec špatně, ba naopak, je celkem pohledná, samozřejmě na nejmodernější střílečky ani zdaleka nemá, ale rozhodně neurazí, dokonce obsahuje i několik vyloženě vydařených efektů a o něco více zničitelné prostředí, než byste čekali. Co je ale platné to, že hra vypadá solidně, když tu je alespoň v mnou testované verzi velký problém se jménem framerate. Ten totiž pravidelně klesá, hlavně v rozlehlých lokacích je zpomalení hodně viditelné a kolikrát na hranici hratelnosti. Poklesy frameratu jsou viditelné i v uzavřených lokacích, takže tu je rozhodně chyba na straně vývojářů, kteří se s portem, který byl několikrát odložen, moc nemazlili. Framerate je rozhodně velkou chybou u řežby, která má stavět na rychlosti. Jiné chyby jako problikávání nebo nedočítání textur jsou už spíše menšího rázu. Naopak s ozvučením jsem byl spokojen, stejně tak s hudebním doprovodem, jen ten dabing by zde mohl být o dost kvalitnější. Uši ale netrhá, jen se musíte smířit s tím, že jde jen a jen o průměr. I přes několik slabších částí, poměrné krátkosti, průměrného multiplayeru, který nikdo v současnosti nehraje, a strašáku v podobě frameratu je Painkiller: Hell and Damnation dobře hratelnou old-school střílečkou, která by neměla chybět ve sbírce žádného hráče, který má podobné hry rád. Pokud jste navíc hráli originál, rádi si nyní u hraní Hell and Damnation na něj zavzpomínáte, navíc v modernějším vizuálním kabátku. K celkovému hodnocení přičítám i příznivou cenu, takže nevidím důvod, proč byste museli Painkillera přehlížet.

Komentáře (6)

Přidejte svůj názor do diskuze!

Pro přidání komentáře se prosím přihlaste.

Coloradak #Coloradak

10. července 2013 v 16:34

je nebo bude demo? První bych to chtěl vyzkoušet

Waldemard #ManOfFaith

9. července 2013 v 16:41

Joo tuhle pecku jsem dřív šudlil každej den i se všema datáčama.. později jsem si sehnal i Deamkiller ale to mě už nějak nechytlo ikdyž po tomhle bych časem šáhl

Shelby GT500

9. července 2013 v 13:10

Mám dohráno s kamarádem v co-opu a opravdu z hry člověk chytá nostalgické vzpomínky[s14] Jinak souhlasím s recenzí ale dávám 7/10 za tu co-operaci která je zábavnější než hrát singl sám.

RobotCZ

9. července 2013 v 06:09

👍1

Jo jo pamatuju na kolíkovačku. No to byl mazec jako prase, tou jsem dláždil ksichty těch oblud nejradši...úplně zamačkávám slzu. Jestli mě paměť neklame, tak to nakecal Vašut. Tak že by si to Marek zopakoval?