Aphelion

Recenzovaná verze: Xbox Series X/S (Game Pass Ultimate)

Když byla hra Aphelion oznámena, slibovala strhující sci-fi příběh plný tajemství, který bude vyprávěn z perspektivy dvou zajímavých odlišných postav. Na příběh jsem byl popravdě zvědav asi nejvíce, protože pokud něco studio Don't Nod umí, je to vyprávění poutavých příběhů s dobře napsanými postavami. Viděli jsme to v Remember Me, Life Is Strange i dalších jeho hrách. V Aphelion se vše odehrává v dnes už nepříliš vzdálené budoucnosti roku 2060, kdy Země je téměř neobyvatelná, a proto jsou vysláni dva kosmonauti na nově objevenou ledovou planetu Persephone, aby ji prozkoumali a zjistili, jestli by na ni mohlo lidstvo přežít a najít na ní svůj nový domov.

Hlavní hrdinové Thomas a Ariana nejsou jen normální kosmonauti, ale také bývalí partneři, kteří mají mezi sebou řadu nedořešených záležitostí, což je vidět hned v úvodním filmečku. Než si ale stihnou něco více říci, loď havaruje na planetě Persephone a oba jsou od sebe odloučeni. Jak asi tušíte, čeká je následně cesta, aby se znovu našli. Příběh hry se zaměřuje na vztah hlavních protagonistů, ale zároveň také tajemství zamrzlé planety. Bohužel musím říci, že příběh mě nakonec nedokázal dostatečně uspokojit, protože jde spíše o rutinní a dost předvídatelné sci-fi, ačkoliv několik silnějších momentů má. Navíc hlavní hrdinové nejsou moc charismatičtí a k srdci mi ani trochu nepřirostli. A to i přes skutečnost, že se najatí herci Vanessa Dolmen a Eric Geynes hodně snažili a odvedli velmi dobrou práci, co se hereckých výkonů týče.

Před vydáním vývojáři prozradili, že za každého hrdinu se bude hrát trochu odlišně, ale ve výsledku musím říci, že ať už budete hrát za Arianu nebo Thomase, hratelnost je v obou případech prostě a jednoduše nudná, repetitivní a hlavně nezajímavá. Ariana bude většinou chodit po prostředí, ať už to jsou ledové pláně nebo jeskyně, a šplhat po skalách nebo objektech, které se ji dostanou do cesty. Vezměte si lezení po skalách z Uncharted, Tomb Raidera nebo Horizonu, a zhruba víte, co vás bude po většinu času čekat. Vývojáři se tyto pasáže snaží sem tam oživit tím, že nutí hráče šplhat rychleji, třeba kvůli zimě nebo silnému větru, ale spíše tím přinášejí jen frustrující okamžiky. Je to dáno i dost neohrabaným ovládáním. V Uncharted nebo Horizonu mají hrdinové plynulé animace a šplhání je naprosto intuitivní a přirozené, ale v Aphelion působí ovládání a vůbec pohyb obou protagonistů prostě až moc kostrbatě a ne tak plynule, jak by měl.

Zhruba 30% času se bude muset Ariana plížit a schovávat se před děsivou mimozemskou entitou. Většinou stačí jít v pokleku, entita ji nemůže vidět totiž, protože se řídí pouze sluchem, přičemž je možné ji odlákat skrze aktivaci krystalů pomocí speciálního zařízení pro ladění frekvencí. Střety jsou proto dost nezáživné a tak trochu na sílu vložené, aby byla ve hře nějaká akce. A to je vlastně vše, na čem je hratelnost za Arianu postavena, protože se neustále střídá šplhání po plošinkách a plížení před mimozemskou potvorou. Thomasovo přistání neproběhlo hladce, a proto je od začátku zraněn, dost ho to limituje a nemůže šplhat, takže se jeho pasáže jen scvrkávají na chození po úrovních, sbírání důkazů a doplňování kyslíku u terminálů, protože má rozbitou kyslíkovou lahev.

Je opravdu škoda, že hratelnost působí tak zastarale, repetitivně, nezáživně a je veskrze průměrná, protože zamrzlá mimozemská planeta ukrývala určitě mnohem více potenciálu. Zvláště když design planety je velmi dobrý, úrovně nabízejí řadu nádherných scenérií i rozmanité lokace. Asi bych hratelnost hře i z části odpustil, pokud by nabídla alespoň lepší příběh a charismatičtější hrdiny, ale ani to bohužel nedokáže. Na konec jsem se nakonec dostal po nějakých šesti hodinách hraní. Po dokončení je možné zapnout jednotlivé kapitoly a vysbírat nesebrané záznamy a další materiál, ale popravdě k tomu mě nic nenutilo a nemotivovalo.

V čem hra Aphelion naopak dokáže získat body, je nadprůměrné vizuální zpracování, ať už jde o velmi dobré nasvícení a detailní svět nebo postavy s velmi dobrou mimikou během filmečků. O tom, že hra Aphelion vypadá opravdu pěkně, a jde o doposud asi nejlepší hru studia Don't Nod, není sporu. Na druhou stranu ale nevypadá tak dobře, aby nemohla běžet v lepším frameratu. Na konzolích má pouze jeden režim zobrazení podporující 30 fps, a to i na v současnosti nejvýkonnější konzoli PlayStation 5 Pro. Vzhledem k tomu, že prostředí je dost statické a ve hře se ani toho moc neděje, je těžké uvěřit, že by nemohla mít režim výkonu s podporou 60 fps. Hra naštěstí není rychlá, ale i tak jsem mohl zaznamenat trhanější obraz, než na jaký jsem u současných moderních her zvyklý.

Pokud je něco, co je na hře skvělé, je to jednoznačně soundtrack, za nímž stojí nepříliš známý hudební skladatel Amine Bouhafa, jehož hudbu bylo možné slyšet ve filmech Timbuktu (2015), The Summit of the Gods (2021) a The Little Sister (2025). Hudební doprovod dokáže navodit kolikrát skvělou atmosféru, přičemž sem tam mi některé skladby evokovaly vynikající soundtrack z Interstellaru. Pochválit musím ale i ozvučení, díky němuž jsem si kolikrát připadal, jako kdybych na zamrzlé planetě skutečně byl. 

Na Aphelion jsem se vážně těšil, ale nakonec mě zklamal svým předvídatelným a ve výsledku i slabším příběhem, nezajímavými hlavními hrdiny nebo průměrnou hratelností. Od úplného propadáku mu pomáhá jen pěkný design zamrzlé mimozemské planety nebo parádní soundtrack starající se o velmi dobrou atmosféru, který si zaslouží i samostatný poslech. To je ale málo a i proto se mi Aphelion jen těžko doporučuje. Zvláště když jsme se ve stejném týdnu dočkali fantastického Sarose, který fanoušky sci-fi dokáže uspokojit mnohem více, ať už jde o příběh tak hratelnost. A to nemluvím ani o sci-fi akci Pragmata od Capcomu. Fanoušci tohoto žánru tu mají letos daleko lepší alternativy.