Pragmata

Recenzovaná verze: PlayStation 5

Když zhruba po 20 hodinách proběhl mojí obrazovkou poslední řádek ze závěrečných titulků a následně utichla poslední scéna, vzedmula se ve mně radost i smutek. Radost, protože na mě hra zanechala hluboký dojem. Smutek, protože jsem si Pragmatu extrémně užíval a nemohl jsem se zbavit pocitu loučení. Onoho uvědomělého loučení s prožitkem, jež se na druhý průchod nebude opakovat. V kulisách nového titulu od Capcomu se totiž nachází něco, co se v tak hrubě komercializovaném a franšízovém moři stejnorodosti objeví jen zřídka. Bylo to pro mě patrné v každém precizně navrženém levelu, každé půvabné animaci, každém atmosférickém tónu adaptivního soundtracku a každém pečlivě umístněném detailu, jenž vdechuje život tomuto ponurému, avšak fascinujícímu světu. Je to něco, co evokuje to nejlepší z toho, co dělalo hry z počátku milénia jedinečnými a ztělesňuje jak jejich původní kouzlo, tak i jejich hravost ve snaze o něco nehmotného – duši.

Téhle podobnosti se starými klasikami jsem si všimnul už během úvodu. Pragmata na nic a nikoho nečeká, což se odráží v samotném adrenalinovém prologu, okamžitě udávajícímu tón nejenom celé hře, ale i vztahu, který se bude utvářet mezi Hughem a Dianou, dvěma hlavními protagonisty. Hugh je vyslán společně se zásahovým týmem tří dalších členů na výzkumné centrum kolonizovaného Měsíce po ztrátě kontaktu s tamním personálem, a jak již první řádky naznačují, nebezpečí je přijde uvítat takřka v prvních minutách po přistání. Hugh jako jediný přežije, ale je při tom zraněn, načež mu na záchranu přispěchá androidí dívka s kódovým označením D-I-0336-7, později Hughem přejmenovaná na Dianu. Po vzájemné výměně pár vět navíc Hugh velmi rychle zjišťuje, že Diana je jediná, kdo dokáže odkrýt slabinu zdejší nepřátelské robotické fauny, která má z nějakého důvodu pifku na veškerou člověčinu, čímž se pro něj logicky stává prioritou číslo jedna.

Tento zlomový bod, tedy záměrná změna role z vesmírného operátora na něco mnohem otcovštějšího, je jedním z mála, a přestože se vývojáři snaží udržet vás ve střehu a hádat až do samého konce, nejde vůbec o hru zaplněnou narativními triky. Příběh by někomu mohl dokonce připadat nudný, neboť je lehce roztříštěný, se slabou touhou se posouvat vpřed, avšak není to takový ten béčkový škvár, který by dělal něco z neochoty se utrhnout ze řetězů. Celým vyprávěním vlastně prostupuje jakási skromnost až všednost, což pro mě bylo popravdě nesmírně oživující, protože hra se nebere lehkovážně. Neodehrává se v kůži osudem vyvoleného hrdiny, hlásajícího do éteru jednu hlášku za druhou, nýbrž očima řádového zaměstnance bezpečnostního týmu, který se zrovna ocitl ve špatný čas na špatném místě, a aby toho nebylo málo, visí mu teď na krku android dětského vzezření i rozumu, jenž je jeho jedinou šancí na přežití.

Pakliže ústřední zápletka ponechá vaše srdce přece jen chladným, mohlo by roztát při interakcích s roztomilou Dianou během putování za novými výzvami. Ačkoli jde o stroj, její chování je naprogramované tak, aby odpovídalo šestiletému dítěti a jako každé dítě v podobném věku, dokáže být Diana v jistých chvílích neposedná, někdy příliš žvanící, jindy zase naivně optimistická, na což náš občas nabručený čtyřicátník není vůbec přípravený, i vzhledem k tomu, že neměl k dětem nikdy zvlášť blízko. Plusové body Dianě z pohledu Hugha ani nepřidává zjištění, že si je velmi dobře vědoma skutečnosti, že není živá, a tak nevidí žádnou hodnotu svého vlastního bytí a ani není schopna pochopit závažnost jejich situace, přičemž na Hughovu instinktivní obavu o ni reaguje prohlášením, že kdyby upadla a rozbila se, mohl by ji prostě opravit.

Tyto výměny názorů mezi oběma zúčastnými postupně odhalují emocionální jádro Pragmaty a třebaže není nijak mimořádně originální, jeho dojemné pojetí, kdy Hugh učí Dianu být člověkem, a Diana zase názorně prezentuje Hughovi, co jím znamená být, je oním rozlišovacím faktorem celého děje, jež vyčnívá nad jinými hrami podobného námětu, a to zejména proto, že hra se odehrává ve světě, kde na Měsíci vznikají umělé napodobeniny lidské civilizace. Hugh sám několikrát naznačuje, že se cítí stále více odpoután od toho, co znamená být člověkem, takže je to pro něj také cesta sebepoznání. A Diana je možná jeho lekcí, že i ve strojích lze nalézt kus lidství.

Právě takové momenty mě nejednou zaskočily a hra je jimi přímo protkaná. Zvlášť extra péči jim vývojáři věnovali ve vaší domovské základně, výmluvně pojmenované Shelter (Úkryt), kam se budete po skončení i během misí vracet. V tomto idylickém útočišti můžete a nemusíte poslouchat děj rozvíjející dialogy mezi Dianou a Hughem, ovšem tím se připravíte o polovinu zážitku, pokud se je rozhodnete ignorovat, jelikož během těchto nezávazných konverzací se často dozvíte o pozadí obou postav, dokreslující detailnější kontury jejich životů, a pomůže vám to tak se sblížit s touto asymetrickou dvojicí. Dianě zde dokonce můžete věnovat dárky, které budete nacházet různě po levelech, namátkou třeba glóbus Země či pastelky, které opět otevřou nejen nové rozhovory, ale rovněž nové cutscény.

Úkryt je zkrátka víc než jen "zastávka v boxech". Sterilní bílé stěny nabízejí tichý klid, zatímco hrající klidné piano dotváří atmosféru. Obrovské obrazové panely na zdech promítají modrou oblohu s mraky, které vypadají natolik věrohodně, že málem zapomenete na fakt, že se momentálně nacházíte na pustém Měsíci. A do toho veselá Diana poskakující kolem dokola a nebo mezi hračkami roztroušenými po okolí, kterou vůbec netrápí, co za hrůzy se dějí tam venku. Zkrátka, tam kde obvykle lidská autentičnost a upřímnost hraje ve hrách druhé housle, v Pragmatě se oslavuje jakožto stěžejní přednost.

Jak už ale bývá zvykem pro většinu domovských základen, v Úkrytu se budete především připravovat na další misi. Vylepšovat statistiky, zbraně i Dianiny hackerské schopnosti. Odemykat nové ability pro Huhga, modifikovat si oblek pomocí modulů, nebo například plnit zajímavé výzvy v tréninkovém simulátoru na jejichž konci čeká odměna. Avšak ta největší odměna bude samozřejmě na vás čekat v hlavní náplni hry, kterou nemohu popsat jinak, než jako fantastickou.

Je to právě tady, kde se ocitáte ve fenomenálně navržených úrovních, v nichž se mi občas tajil dech, jak silně se tu projevuje autorská suverenita a jak volnou ruku se Capcom neostýchal ponechat svým kouzelníkům. Vývojáři vás nevedou za ručičku a rozhodně si vás hýčkají, stejně tak všechny důležité prvky důkladně představí a hlavně potom rozumně zapracovávají do svého světa. Úrovně mají hlavu a patu, prostředí je různorodé a hlavně vždy stoprocentně poplatné vyznění hry a to se týká též scénáře, což je až zázrak, když se hra odehrává na mrtvém Měsíci. Rád bych vám vyprávěl o všem, co jsem v rámci své dvaceti hodinové kampaně viděl a zažil společně s Hughem a Dianou, ale v tu chvíli by se pro vás ty momenty staly nanejvýš třetinové. Můžu však dosvědčit, že i když je hra možná plná robotů a automatizovaných technologií, dokáže být zároveň lidštější, než většina herní produkce posledních let.

Na hraní Pragmaty je celkově skvělé, kolik kontroly máte nad jakoukoli situací. Levely, dokonce i v uzavřených místností, jsou plné klikatých cestiček, zákoutí a skulin. Možností navigace a boje díky vaším tryskám na skafandru v daném prostoru je tak mnoho, přičemž důležitými faktory jsou rychlost, poloha a schopnost se takticky rozmýšlet. Herní smyčka Pragmaty je více než jen smyčkou. Je uměleckou chloubou autorů, která mě dokázala udržet v úžasu až do úplného konce, jak návyková byla. Zábava a level design jsou nesporně slova, na které zaměstnanci v Capcomu každé ráno u píchaček musí přísahat.

Nejriskantnějším elementem v tomto konceptu pak bylo bezesporu ovládání, jelikož zkombinovat pohyb klasických third-person akcí typu Uncharted s hackováním v reálném čase, kdy musíte věnovat pozornost nepříteli a přitom navigovat kurzor po minimapě, vyžadovalo hodně představivosti a testování. Výsledek je však excelentní. Vůbec mi netrvalo se sžít s mechanikami hry, přičemž doslova po pár desítkách minut mi vše přešlo do krve a nástrahy měsíční stanice jsem začal překonávat s vrozenou přirozeností. Aby navíc likvidace tuny křemíku a železa nesklouzla do stereotypu, připravili si vývojáři pro vás nejedno překvápko, které zamíchá s vašim již naučeným přistupem k hackovací minihře a po celou dobu hraní vlastně pro mě bylo docela obtížné hledat nějaké chvilky, kdy hru přerušit a dát si pauzu. Jedinou kaňkou na kráse tak snad zůstává pouze absence jakýchkoliv výrazných hádanek, což je škoda, když tu je řeč o hře od Capcomu. I když ty pro změnu nahrazují časté skákací pasáže, které jako by vypadly z Mega Mana, jiné populární značky od stejného vydavatele.

Mou touhu po novotě nicméně vždy ukojila převážně variabilita nepřátel a závěr každého levelu, doprovázený epickým bossfightem. Bossů je sice poskrovnu, ale o to více jsou unikátnější, vyžadující vždy rozdílné taktiky. Zejména ten první, následovaný ihned po demu, prověří všechny vaše dosavadní schopnosti, které jste se doposud naučili. A jestliže u něj zapomenete, jak se vypořádat s nějakou jeho nástrahou, budete mít sakra malér. Někdy bude boj s bossem nepříjemně kontaktní, jindy bude třeba držet se dál, abyste se dokázali vymanit z nekonečného proudu projektilů, které budou z kovových těl prýštit. K tomu vám budou dělat společnost naráz čtyři palné zbraně (později až šest), okamžitě připravené rozsévat zkázu. Typů zbraní je skutečně solidní množství, od futuristických laserů, brokovnic, přes raketomety až po speciální gadgety, jako jsou hackovací mini či energetický štít. Zbraňový arzenál ovšem není to jediné, co můžete měnit. I Dianin hackovací systém je možné modifikovat a přizpůsobit vašemu stylu boje. Na výběr je totiž ofenzivní, defenzivní a něco mezi mód. Všechny mají nějakou výhodu a slabinu a je jen na vás, co upřednostňujete.

Samostatnou kapitolu si zaslouží i řádoví nepřátelé. Jsou nápadití, mnohdy ohyzdní a děsiví. Někteří z nich vyžadují dobré reflexy, jiní pro změnu vytrvalost. Ti inteligentní se umí vašemu pokusu o hack účinně bránit a ti úplně nejvychtralější se dokonce schovávat za jejich silnější kumpány, zatímco vás z poza jeho ramene nadále sprostě ostřelují! Souboje potom v pozdějších částech hry začnou být hodně agresivní a chaotické, jak se při běžné potyčce objevuje na scéně čím dál více neřádů najednou. Téměř všichni nepřátelé útočí buď komby na blízko, nebo nějakým typem palné zbraně, a pokud nebudete konstantě bruslit po bojišti a měnit polohu, můžete se náhle rozloučit s polovinou života jak při lusknutí prstu. Nebojte se ale, že by se Capcom chtěl inspirovat Souls hrami. Pragmata není zdrcující na Standardní obtížnost a celkový počet vlastních úmrtí bych spočítal na jedné ruce.

Co už bych ale rozhodně nespočítal, je každičký pixel a záběr, z kterého vykukuje bravurně vybroušený diamant. Capcom je již dlouhodobě synonymem pro AAA blockbustery a Pragmata jim v tomhle jednoznačně žádnou ostudu nedělá. Velkolepost audiovizuálu je viditelná i na základním PlayStationu 5 a RE engine mi tak pro jednou zase dokazuje, že v současné konkurenci je naprostá špička. Je jasné, že v otevřených světech typu Dragon’s Dogma 2 dělal spíše neplechu, ale tak jak dokázal zazářit v posledním Resident Evilu Requiem, dělá to i neméně dobře v Pragmatě. Fotorealistické prostředí, dechberoucí fyzika, parádní zobrazení různých materiálů a neskutečná mimika i animace, jsou perfektním protipólem v neustále rostoucí dominanci Unreal Enginu 5. Ba co víc, ani při velkém zástupu nepřátel jsem nezaznamenal výraznější pokles frame-ratu a hra si držela, chce se až říct, skálopevných 60 snímků za sekundu v Performance režimu.

Kromě skvělé grafiky strašně pomáhá celkovému dojmu i parádní 3D audio. V Capcomu ví, že k pořádné svíravé atmosféře ani nemusí hrát hudba a často postačí jen naprosté ticho, které naruší občasné zavrzání rozpadající se budovy, či táhlý skřípot kovů, abyste rázem cítili zrychlující se tep. Za zmínku též stojí hudební doprovod, který je pro mě jedním slovem – úžasný. Na soundtracku se podepsal primárně Yasumasa Kitagawa (známý pro svou sérii Ace Attorney), s podporou Capcom Sound Teamu a už teď vím, že doprovodná píseň ke hře Memories Are You od japonské zpěvačky YU-KA, se stane pro mě letos tou nejpřehrávánější.

Capcom tak s Pragmatou servíruje parádní, vysokorozpočtovou novou značku, která se absolutně nebojí zkoušet nové věci. Ovšem ne všechno se trefuje do černého. Jak jsem již předtím zmínil, bossů je opravdu jenom hrstka a ten poslední, finální, lze sotva považovat za kreativní vrchol celé hry. Není vyloženě špatný, jenomže ani zapamatovatelný, s čímž se bohužel pojí i poslední level, kde už autorům asi došel čas, nebo nápady. Ke konci hry jsem měl taky pocit, že tvůrci chystali do hry ještě jednu celou oblast, kterou museli na poslední chvíli vystřihnout, čemuž by i odpovídala absence návštěv všech míst na mapě terminálu. Ocenil bych též lepší zvýraznění sběratelských předmětů, kterým nepomáhá ani zvuková stopa pro lepší identifikaci v prostoru, ale to už se jedná spíš o hnidopišství z mí strany. A pokud nebudete mít po dohrání stále dost, můžete se pustit rovnou buď do New Game+, nové Lunatic obtížnosti a nebo nově odemčeného módu Unknown Signal, na jehož konci na vás bude čekat nejedno zajímavé překvápko.

Pragmata je téměř dokonalou ukázkou toho, jak se dá a mělo by realizovat formování nových značek. Má srdce i houževnatost, má duši i strojovou preciznost. Je elegií pro náš skutečný svět a zároveň majákem naděje pro skomírající akční žánr, neboť její nekonečná hloubka v extra zábavné hackovací minihře, mísící se střílečkou ze třetí osoby a doprovázenou dojemným příběhem o budování pouta mezi androidí dívkou a dospělým člověkem, z ní činí jednu z nejzajímavějších i bezkonkurenčních her letošního roku. Ani novému přírůstku do rodinky Capcomových se sice nevyhnulo několik drobných nedokonalostí a především závěrečná část dobrodružství Hugha s Dianou má daleko k ideálu, ovšem ta vášeň malého týmu pohánějící vývoj, ta nadstandardní péče o kvalitu a inovativní nápady, kterých jsem byl svědkem při odhalování tajemství této lunární apokalypsy, nakonec uspokojila mé náročné vjemové smysly jako málokterá jiná hra za poslední dekádu.

Od nádherného audiovizuálního zpracování, přes neortodoxní námět, až po důmyslně navržený design úrovní a do posledního pixelu inteligentně vyváženou hratelnost, Pragmata je přesně to, co považuji za opravdový umělecký počin. Tedy nejen skvělou napodobeninu kinematografie, nýbrž i hřejivou připomínku toho, že v odvětví, kde jsou momentálně megalomanské hry bez koherentní vize standardem, může být pro mě až přelomová zkušenost se ponořit do produkčně menšího, avšak s láskou vytvořeného projektu. Jde tak o úžasný moderní experiment, zrozený z nezkroceného talentu těch nejzapálenějších tvůrců skrze jejich ochotu roky dřít a obětovat se, dokud nemají světu již co předat, čímž si pro mě vysloužil předpoklad stát se malým krůčkem pro Capcom, ale velkým skokem pro celou herní sféru a mohu ho tedy s klidným srdcem doporučit všem hráčům lačnícím po nevšedních zážitcích.